Když ano znamená ne a ne znamená ano

Vzpomínám na jedno léto, když mi bylo asi dvanáct let. S maminkou jsme tehdy trávily několik prázdninových dnů u mé tety. Jeden den jsme si udělaly výlet do nedalekých Poděbrad. Po poledni, dobrém obědě a zmrzlině jsem seděly v lázeňském parku a z dálky naslouchaly promenádnímu koncertu.
Náhoda k tomu chtěla, že si přes park krátila cestu domů manželka mého bratrance – tedy snacha mé tety. Když nás uviděla, rozzářil se jí obličej a s bodrostí sobě vlastní se k nám hrnula. Její „Ahoj, ráda vás vidím,“ splynulo v jednu větu s „Maminko, já potřebuju, abyste pozítří odpoledne přijela hlídat kluky.“ A pak pokračovala ve vysvětlování, že jde k doktorovi, manžel bude v práci a s nimi (Kluci měli 2 a 4 roky) to nezvládne. Teta ji tehdy zdánlivě v klidu odmítla se zdůvodněním, že snad vidí, že má návštěvu a tak to nejde. V tu chvíli jsem to považovala za uzavřené. Pro tetu to však uzavřené nebylo. K situaci se vracela až do večera a ještě ji připomněla ráno u snídaně. Byla docela rozzlobená, že si jí Petra troufla požádat o pomoc, kterou jí kdykoliv jindy poskytovala bez řečí a bez ohledu na to, zda se jí chce či ne, zda se jí to hodí či ne. Byla to situace, kterou jsem od té doby mohla pozorovat v nejrůznějších variantách mnohokrát. Sice dokázala říci ne, ale bylo doprovázeno pocity viny a nemělo v sobě žádnou sílu, jasnost průraznost.

Nedávná diskuse k příspěvku O umění říkat NE mě dovedla k tomu, abych si toto téma trochu uřídila.

Když říkám ANO, i když ve mně všechno křičí NE (protože si myslím, že to jinak nejde, že se to nedělá, že tím někomu ublížím nebo, že se mi to na nějaké úrovni líbí )
- zrazuji sama sebe
- stavím se proti svému životu
- možná to chvíli vydržím, ale ostatní mě budou mít za blbce a budou mě využívat
- možná to chvíli vydržím, ale pak to povede k vyčerpání a jednou dopadne poslední kapka a když dopadne poslední kapka, tak možná bouchnu do stolu a řeknu: „Dost, teď už to bude jinak!“
- možná to neřeknu jen rázně a rozhodně, ale odehraje se to poněkud destruktivním výbuchem (destruktivním pro ostatní)
- možná to neřeknu dost rázně nebo to řeknu s vnitřními pochybnostmi, že to ostatní ani nezaregistrují a stále mě mají za blbce. A já stále jdu proti svému životu tak dlouho až změna se jednou odehraje destruktivně (destruktivně pro mě) v podobě onemocnění
- možná se naučím říkat NE, ale ještě to nebude opravdové:

Když sice říkám NE, ale všechno ve mně křičí nedělej to (protože si myslím, že to jinak nejde, že se to nedělá, že tím někomu ublížím, že se mi to na nějaké úrovni líbí )
- prožívám vinu, myslím si, že jsem špatná, sobecká, že mě nebudou mít rádi, že mě příště odmítnou oni,…
- pak můžu mít vztek na ty, kteří po mě něco chtěli, protože mě oni staví do situace, že já musím říkat NE se SVÝMI pocity viny
- a zase zrazuji sama sebe
- a opět se stavím proti životu
- ale mám tu jako ukazatel své pocity viny, přesvědčení, že nemám na to, změnit to, že se to nedělá apod. a ty krok pokroku mohu začít uzdravovat…když chci , když to myslím doopravdy

Pak jednou mohu říci NE, myslet NE a být bez dalších pocitů. Mohu říci NE, které znamená ANO mému životu. Ostatní pak budou vědět, že mé NE znamená NE a mé ANO znamená ANO, a budou to respektovat.

Přečti si také:
O umění říkat NE a jestli nevíš, jak docílit změnu tak můžeš najít odpověď či inspiraci v příspěvku Čtyři životní síly (důvěra) a v příspěvcích na něj navazujících a nebo otevři diskusi - třeba ti pomůže názor ostatních :-)))

Líbí se ti tento článek? Můžeš reagovat v komentáři nebo v diskusi nebo diskusi založit. Nebo napsat svůj vlastní příspěvek.
© Mgr.Jitka J.Studénková - kopírovat tento text můžeš pouze v plném znění a s uvedením autorky
24.06.2010 | Autor: Mgr.Jitka Studénková



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se