Škola života aneb, co mě naučily berličky

Už třetí týden se po světě pohybuji se dvěma kamarádkami – hůlčičkami, které odlehčují mému poraněnému koleni. Pokud se nepokouším chodit příliš rychle, tak je vlastně už moc nepotřebuji. Za ty tři týdny jsem díky nim měla možnost poznat spoustu věcí:

- že se s nimi skutečně nedá chodit až tak moc rychle - musela jsem zpomalit, poněkud přeorganizovat čas, některé věci vypustit a ejhle(!) ono to vůbec nevadí !

- při chůzi se s nimi lépe dostanu do určitého rytmu, tj. snadněji dosáhnu až meditativního stavu (Pro vysvětlenou: do práce to mám cca 1500m a to většinou po rovném chodníku po sídlišti. To si mohu dopřát vypnout bez nebezpečí, že vejdu pod auto.)

- lidé jsou pozornější, pomáhají i tam, kde to vlastně nepotřebuju – dospělí i děti.

- Z předchozího jsem zažila jednu velkou výjimku: minulý víkend jsem nacestovala mnoho kilometrů vlakem. Byly v tom i dvě cesty z Prahy v pátek odpoledne a v neděli odpoledne. Bylo to tedy v době, kdy jezdí nejvíce lidí. V pátek i v neděli jsem zažila dost bezohledné chování od lidí, kteří se hnali a cpali do vlaku, aby je náhodou nikdo nepředběhl. A ti, kdo se tak cpali byli tak o deset let (a pochopitelně výše) starší než já. Mladí lidé byli v pohodě.

- Uvědomila jsem si spoustu nerovností v místech, kde se roky pohybuji. Taky nějak přibylo různých schodů. Jo a zelená na přechodu svítí zatraceně krátce a zrádné je mokré listí na chodnících, taky zbytky sněhu a jejich vzájemná kombinace.

- Už za tak krátkou dobu se objevuje zlehka posunutá pánev (a pak i celá páteř), i když se snažím co nejvíc chodit s oběma berličkami, abych nechodila nakřivo.

- Ale vlastně mi skoro nic nebrání cvičit a toto posunutí vyrovnávat. Dá se dělat mnoho přestože nemohu ohýbat koleno

A někteří si asi myslí, že když mi nefunguje koleno, tak mi asi nefunguje i mozek. Ale to už je jiný příběh :-)))

Děkuji za sdílení, pokud vás článek zaujal!!!


Top Články




Sdílet

Share








24.06.2010 | Autor: Mgr.Jitka Studénková



Komentáře

2 komentářů:
  • 06.12. 20:32, Jitka

    Už je to rok a kousek, co jsem tento článek psala. A s odstupem té řádky měsíců mohu dodat: 1) děkuji, že jsem zdravá a že mé koleno se zotavilo tak na 95 a stále se ještě zlepšuje. 2) děkuji, že jsem měla možnost nahlédnout na svět očima lidí, kteří mají problémy s chůzí. Do té doby jsem si to doopravdy nedokázala představit, přestože jsem si myslela, že ano. Je to jedna ze situací, kterou člověk musí prožít sám na vlastní kůži, aby ji plně pochopil.

  • 06.12. 19:30, Alice

    Plně souhlasím. Já chodím se dvěma berlemi pátý rok. Mám stejné pocity ve veřejných dopravních prostředcích - důchodci prostě nemají čas a musí být i v autobuse mezi prvními.Na přechodu rovněž často docházím na druhou stranu na červenou, na chodnících je plno nerovností. No ale i přesto se dá existovat. prostě jsem se naučila nespěchat a to ve všem.


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se