Můžeme pomoci jen tehdy, když je o naši pomoc zájem

V tomto příspěvku reaguju na diskusi, která se rozvinula u jednoho ze článků. Možná je o něčem jiném, tak jsem začala novým příspěvkem. Na začátek dva citáty:
"Když pocítíme ve styku s určitým člověkem, že hrajeme nějakou roli, máme mnohdy také možnost něco změnit. Závisí to ovšem na tom, zda je tomu náš protějšek otevřen. Pokud dotyčný dostatečně "dozrál" ke změně, pak se zdá, že mu můžeme pomoci..."

"...někdy vidím, že člověk žije v omylu a že to má velmi těžké. Aby se mi ulevilo, pomyslím si, že jeho omyl je možná přesně tou cestou, kterou se má vydat, aby svůj omyla rozpoznal a vyřešil sám. Kdybych mu pomohl, postavil bych se mi tím jen do cesty. Mohu si tedy s klidem říci: "Pomohu ti tím, že ti nepomohu."..."
Z knihy Rodinné konstelace od Olafa Jakobsena

Někdy je to velmi těžké - nepomáhat. Zvláště, když jde o naše blízké. Někdy za mnou klieti přijíždějí z velké dálky, abych jim pomohla zorientovat se v jejich záležitostech. Jsou ochotni vynaložit spoustu času, eenrgie i peněz. A ti z mého bezprostředního okolí mě nevidí. Většinou je ani nenapadne, že by s jejich tématy šlo něco udělat, že mohou minimálně změnít úhel pohledu. Samozřejmě, že zažívám různá období, kdy se na to zlobím a jen rozum mi velí, abych nenabízela pomoc a nechtěla zachraňovat. Sice to zvládám, ale uvnitř to cosi vyvolává. Například se cítím velmi nepříjemně, když kamarádka s velkým komplexem méněcenosti neustále vykládá zážitky ze svého života, ve kterých je pochopitelně vždy ta supr. Její vyprávění už nikoho nebaví. Uměla bych jí pomoci, kdyby chtěla. Jenže jí je v tom docela dobře a nic měnit nechce a já nemám právo do toho zasahovat. Jsem to já, kdo chce být v pohodě při poslechu další úžasné historky, kdo chce něco měnit.

Takže je to o něčem jiném: podívat se na to, jaké emoce to vyvolává ve mě a co s tím můžu udělat u sebe. Když se nad tím zastavíte, tak je jasné, že můj postoj je docela arogantní:
- chci pomáhat jí, aby bylo lépe mě (Vlastně je v pořádku, že se starám o sebe, své pohodlí a hranice, ale proč k tomu používat druhé)
- sebe stavím výš - já jsem ta, který ví a umí víc a z této pozice může pomoci

V tomto konkrétním případě jsem si ověřila, jak velkou účinost může mít jednoduchá technika (pochází z výš uvedené knihy): tuto ženu jsem si představila před sebou a řekla jsem jí:
"Respektuji stres, ve kterém se nacházíš, a to, jak ho zvládáš." a chvíli jsem setrvala v úkloně.
A sobě jsem řekla:
"Už víc nejsem k dispozici pro pocity této ženy."
Velmi se mi ulevilo, jakobych jí od sebe odpoutala, dala nám oběma svobodu, přestože jsem ještě nedokázala najít a vyléčit nerovnováhu, na kterou mě setkávání s ní upozorňují. Současně došlo k určitému uvolnění celé skupiny, ke které obě patříme.

Líbí se ti tento článek? Můžeš reagovat v komentáři. Nebo napsat svůj vlastní příspěvek.
© Mgr.Jitka J.Studénková - kopírovat tento text můžeš pouze v plném znění a s uvedením autorky
01.01.2010 | Autor: Mgr.Jitka Studénková



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se