Poutník

Poutník kráčí jen tak, co noha nohu mine
od řeky Sázavy, okukuje, co že to právě kvete v lučních nivách. Řeka zasněně šumí, z dálky přilétá železný rachot vlaku. Občas i zahvízdá, po romantické trati patrně jede jedna z nostalgických jízd, staré vagónky táhne jen o něco mladší parní lokomotiva. Křižuje relativně rušnou silnici, je přece pozdní odpoledne posledního víkendového dne, chataři se začínají vracet do Prahy.
„Patří vám to,“ uvažuje jedovatě. „Nikdo vás přece nenutí tam žít.“Louka Potočnice kam si čert chodil pro orobinec.
V lese za silnicí prosvítá chalupa malíře Soběslava Pinkase. Postavil ji, když se na trvalo vrátil do rodné země, narodil se v ní vnuk Jiří Voskovec a spolu s Janem Werichem v ní napsal West pocket rewui. Pár kroků od chalupy stojí na třech dřevěných špalcích starý pluh, začíná u něj Čertova brázda.
Poutník otírá pod širákem trochu zpocené čelo a sedá k jednomu z masivních špalků; vzpomíná, jak při dějepise pan učitel vyprávěl, že mělo jít o pravěkou obchodní stezku spojující Polabí se Sázavou; podařilo se tehdy šikovně využít přírodní útvar dvacet kilometrů dlouhý. Zamračeně sleduje spěchající auta, raději se zvedá a mizí na úzké a strmé stezce pod větvemi stromů. Na kraji lesa vidí první zastavení prosté křížově cesty. Kříže z neodkůrovaných kmenů stromů, obrazy vytištěné počítačem a zatavené ve fólii. Poutník rozvážně pročítá text na prvním zastavení. Radí pocestným, jak se vírou zbavit všech neduhů. Poutník posouvá starý kožený australák do týla a stoupá stále výše za dalšími zastaveními.

„Také jsem se dočetl, jen si tak vzpomenut kde, že brázda původně tvořila hranici mezi přemyslovským a zličským územím. To by mohlo vypadat na Jiráska… nebo, že by někdo z obrozenců?“ uvažuje a přichází ke studánce na druhém břehu brázdy.
„ Ne, že by nebylo dusno. Jednoho to utahá, vlastně šlapu bez pauzy od samého rána, tak čemu se divím..:“ shazuje ze zad usárnu, za ní na zem letí australák, sedá k malému potůčku kousek od roubení studánky a přimhuřuje oči přeď řezavými paprsky pronikajícími mezerami mezi větvemi listnáčů. Uvažuje, kam asi dnes dorazí, kde si ustele ve vojenském spacáku, co s ním prošel skoro celý svět. Náhle má známý pocit, spíše intuitivně tuší, že není v lese tak sám, jak původně myslel. Cítí na sobě pohled cizích očí….
Cítil více než správně. Když konečně pootevřel víčka, lekl se. Proti němu na trouchnivějícím pařezu seděl chlupatý čert. Netvářil se zle nebo dokonce nepřátelsky, spíše naopak. Umouněnou prackou si pohrával s dlouhým chlupatým ocasem, kopytem rozrýpával hromádku starého listí, oči se mu blýskaly a poutníka si prohlížel vlastně zvědavě.
„Tak si to tak neber a nekoukej na mě vyjeveně… To víš, i čert je tvor společenský a já si tady moc zábavy neužiju. Sem nepáchne, jak je rok dlouhý, živá noha. Občas sice potkáš nějakého toho turistu, nebo jak tomu říkáte, ale co s ním? Chodí to po lese vyhastrošený, že by se čert smíchy umlátil; tuhle tu byli dva a, slovem nelžu, na sobě měli takový červený oblečky ze silonu. A taky bílý boty měli. A na zádech nepsáno Adidas. Já teda netuším, co to znamená, ale když jsem na ně vyletěl z houští, zdrhali, jako kdyby na hřbetech měli napsáno Rychlá záchranná služba…“

Pluh na začátku Čertovy brázdy Pohled přes řeku Sázavu ke klášteru

Poutník kouká trochu nevěřícně, pochybuje o stabilitě svého duševního stavu. Nenápadně se, přes omšelé maskáčové kalhoty štípe do stehna, ale vše nasvědčuje tomu, že bdí. Čert, pochopitelně se neučil vybranému chování, se nesnaží diskrétně předstírat, že nic nepozoruje.
„To se nemusíš štípat, nespíš, já jsem opravdu čert. Koho bys tak jiného čekal v čertově brázdě? Delegaci marťanů? Nebo nějakého jejich spřízněného politika? Ti mi sem vůbec nesmějí. Marťani by nevadili. Ale ty vypadáš celkem normálně, patříš do lesa; jinak bych se ti, panáčku, neukázal. No ale říkám si, toho děsit nebudu, pokecáme . Třeba se mě nelekne. Nelek ses mě, viď?
„No, trochu, ale moc zase né,“ nalézá poutník na chvíli ztracenou řeč. „To víš, my, lidi na cestách jsme zvyklí na leccos. Hele, čerte, už tady žiješ dlouho?
„No jestli,“ povídá čert radostně, našel po létech někoho, kdo se ho nebojí a s kým si může povídat. Oni i čerti si někdy rádi povídají, často ale nemají s kým. Lidé z nich většinou mají strach, ale zbytečný. Spravedlivému a pořádnému čert ublížit nemůže a on ani asi nechce.
„Já tady bydlím… no, sám už nevím jak dlouho. Hele nechceš uzeného mloka? Proč ne? Ty nemáš rád uzený mloky? Já moc. Chodím je chytat dolu k řece na louku Votočnici. Tam jich nachytáš, že to ani sníst nemůžeš. Na masařky berou nejlíp. Já tady, člověče, bydlím snad odjakživa. Třeba dole v chalupě. Tam jednou nějací dva mladí tejden bydleli u strejdy.
Potom jsem ve škarpě našel tlustou knížku, koukám do toho, co taky pořád dělat, a co nečtu! Voni tam prej psali divadlo. Nějak Revue, nebo Pocket, možná West se to mělo jmenovat… to bys měl vidět, jak psali. V poledne se probudili, šli do vesnice pro rum a buřty, ty jsem jim krad, rum ne, ten smrdí, přitáhli až večer a potom do rána hulákali, že ani čert spát nemohl. No a kousek dál, v tý bílý vile, tam zase bydlí jeden spisovatel. Vim já, jak se jmenuje? A ten psal tak hezký básničky. Pořád samej Stalin s Gottwaldem, moc hezky se mu to rýmovalo. Pak někam zmizel, cestáři se o tom jednou bavili. Že mu nějaká strana prudce uhnula do leva. Já nevim, co mu uhnulo, ale teď už tady zase je a zase věčně něco smolí. Ale nerýmuje se mu to. Jo, člověče, já toho pamatuju, já bych ti mohl vyprávět věci…“
Mezi řečí čert slupl pár uzených mloků a poutník si uvědomil, že spolu sedí v Čertově brázdě, kterou měl vyorat sám svatý Prokop. Nedalo mu, aby se čerta nezeptal. Pekelník se rozchechtal tak, že poutník pochopil, co to je, když se řekne ďábelský smích.
„No jo… lidi toho nakecají… já jsem třeba slyšel, jak vyprávějí, že mě ten Prokop, nebo jak říkáš, že se jmenoval, zapřáhl do pluhu a musel jsem vorat tu rejhu. Kdepak, panáčku. Ono to bylo trochu jinak. Řekni sám, oře vůl, nebo sedlák, který ho vodí po poli? Sedlák oře, to je přece jasný každýmu, vůl je jen vůl a táhne. A jak se tady té rokli říká? Čertova brázda se tady té rokli říká! Z toho přece i politik musí pochopit, jak to tehdy vlastně všechno bylo…“

Křížová cesta brázdou Kříž pod chalupou malíře Pinkase kde psali Voskovec s Werichem West pocket revue.

Poutník, ve správné předtuše delšího a zajímavého povídání, vytahuje z kapsy jednu z nejmilejších dýmek, kamarád, který ji pro něj vyráběl, jí dal název Kobra, a rozvážně ji plní černým Mac Barenem. Zápalka dohasíná, z hlavičky dýmky zamyšleně stoupá tenounký a uzeně vonící pramének kouře. Čertisko zvědavě přihlíží a praští se prackou do čela, kousek pod rohy:
„Co tohle je, člověče, za pitominu? Kouříš takový složitý aparát… Já to tedy dělám jednodušeji. Támhle na Potočnici u břehu Sázavy si utrhnu takové to hnědé, jak to roste na vršku orobince. A to je, panečku, pokouřeníčko. Proč tak složitě rozděláváš oheň? Copak si nestačí odplivnout? Jo, počkej, vlastně to ty nemůžeš, ty jsi přece jenom člověk. Co jsem to vlastně chtěl? Jo, už vím, tenkrát ten Prokop… Přišel takhle a pruboval na mně svoje fígle. To bylo samý čerte sem, čerte tam, mně něco napadlo, pojď, bude sranda…“ Čert se při té vzpomínce skutečně rozčertil.
„Jo, sranda by to byla, ale jak pro koho. Já měl táhnout pluh a on že za ním bude kráčet a žehnat turistům. Musel bych přece bejt vůl a né čert. Mě ti tak namích, že jsem ho praštil, sebral mu ten klacek, co se o něj opíral, když sem za mnou funěl do kopce, a hnal ho k řece. Představ si ho, pacholka. On měl ten pluh dole u cesty již dokonce připravenej... To by mě vážně čert vzal. Tak jsem ho zapřáh, ulomil, támhle jak vidíš ten dub, z něj to bylo, pořádnou větev a hnal ho zase do kopce. Ale musel orat.
To ti byla vážně sranda. Jak von řval… To nejdřív, potom nakonec prosil, ale nic. Chtěl srandu, měl srandu. Vláčel ten pluh až k Chotouni a ještě zpátky. To už plet nohama, nechal jsem ho odpočinout. Seděl u potoka, potom tam lidi postavili zájezdní hospodu a ještě vesnici. Ždánice jí říkají. Moc dobrý prasečí kolena tam hostinskej opéká. Na kostičky tam občas zajdu.“
Poutník je trochu udiven a, protože čerta již bere jako kamaráda, povídá: „Poslouchej, čertisko. Nám sice ve škole o nějakých takových příhodách vyprávěli, ale bylo to přesně naopak. Prokop měl být dokonce přímo specialista na krocení pekelných mocností…“
Ďáblík ho ani nenechal dokončit větu: „To bys mě rozchechtal, víš co lidi naplácaji za hromady nesmyslů? To nesmíš každýmu hned všechno věřit. Dole u vody jsi si mumlal něco o nějakém Jiráskovi, co? No vidíš, toho já znal. Chodil sem za mnou a pořád se na něco vyptával. To víš, za chvíli mě to přestalo bavit, ale on mi uvěřil každou pitominu. Jé, já si toho tenkrát navymejšlel. Tedy o Prokopovi jsem nemluvil, ale napadl mně nějakej Čech, taky o Bruncvíkovi jsem mu povídal. A představ si, že mi zbaštil i nápad o Libuně z Vyšehradu a dokonce tu volovinu, který by nevěřil ani sto let mladej čert, že v Blaníku bydlí rytíři. A von si všechno tak krásně zapisoval…“
Čert sebou náhle trhl, ohnul větev borovice a povídá: „No podívej, jak nám to hezky uteklo. Máme pomalu osm hodin, já budu muset běžet. Já za chvilku střídám kolegu Hampatradáka.
Dneska sloužím noční, straším až do rána na jedný radnici. Ale to je jenom přechodný opatření než zvolejí nového starostu.“
Čert najednou a bez zvukových nebo světelných efektů zmizel. Jen z dálky ještě dolehl jeho hlas: „A až zase půjdeš kolem, sedni si zase ke studánce. Já se hned objevím a zase si pokecáme… určitě. A nezapomeň, sednout si ke studánce…“

Zbytky kříže Studánka, kde se poutník sešel s čertem

Poutník byl poněkud na rozpacích. Nespal, o tom se přesvědčil štípnutím do stehna. Kroutil hlavou a zkusil alespoň ohnout větev, co čertisku prozradila, kolik je hodin. Na konci průseku, který zakrývala, se proti zapadajícímu slunci jasně rýsovala věž bývalého zámku i s hodinami. Poutník pokrčil rameny, na záda hodil usárnu, sebral ze země australák a pokračoval dál do lesů. Po pár krocích se otočil, přišel zpět ke studánce a začal připravovat vše potřebné k noclehu. Nebylo kam spěchat a také si chtěl rozmyslet, jak nazve první historický román, který brzy napíše.
31.12.2008 | Autor: Pavel Pávek - Pozitivní noviny



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se