Mám právo na stěstí?

Život je dar...
Moje maminka se narodila v roce 1928 a pocházela ze skromných poměrů. A tak, podobně jako v jiných rodinách, se naučila rozlišovat tři druhy oblečení. První bylo na ven a na doma. To bylo oblečení, ve kterém se vykonávaly všechny domácí práce a práce kolem domu. Pak bylo oblečení na všední den. To se nosilo do školy nebo do práce. Poslední bylo oblečení na neděli. To bylo určené do kostela, na odpolední korzo po náměstí a jiné společenské události. A protože moje maminka žila na vesnici, tak nedělní oblečení užívala téměř výhradně jenom týdně při návštěvě kostela, protože společensky významných akci na vsi mnoho nebylo a nedělní odpolední korzo po návsi kolem rybníčku se jaksi také nekonalo. „Nedělní“ oblečení tedy většinu času spočívalo vzorně uložené v almárce. Ještě teď, když už jsem bohatě dospělá, se mi na tváři objevuje blažený úsměv při vzpomínce na to, jak jsem prázdninách u babičky jako malá přehrabovala ve štůscích sukýnek a halenek po mamince a jejich sestrách. Venku svítilo sluníčko, v komoře byl příjemný chládek a všechno vonělo levandulí (To aby se do ničeho nedali moli.) Bylo to nádherné dobrodružství umocněné tím, že jsem vždycky musela vyčíhat dobu, kdy babička nebyla doma, protože se zlobila, že to zpátky nesrovnám dost dobře. Naše maminka nás zcela pochopitelně vychovávala podobně, i když už striktně nedodržovala oblečení do školy a na neděli. Oblečky na neděli se mohli nosit i jindy, ale rozhodně ne běžně. Tak jsem v šatníku měla sem tam něco, co se nechávalo skutečně na zvláštní příležitosti. Jednou to byl kostýmek s úžasnou puntíkatou mašlí pod krkem. Moc se mi líbil. Dostala jsem ho darem od své tety a když jsem se do něj oblékla tak jsem si připadala o kus dospělejší a uznávanější. Kostýmek visel ve skříni a čekal na svou příležitost. Ale ouvej! Nepřicházela! Do divadla jsme nechodili, nekonala se žádná svatba ani pohřeb a místo nedělního korza po náměstí jsme chodili na dlouhé vycházky do přírody. Jednou se stalo, co se stát muselo. Teta se zeptala, co na ten kostýmek říkají holky ze školy. Musela jsem s barvou ven, že jsem ho ani jednou neměla na sobě a honem jsem jí vysvětlovala, že se mi moc a moc líbí a že ho určitě budu nosit …prostě mi bylo hodně mizerně, když jsem si uvědomila její zklamání. Asi (rozuměj určitě) by raději viděla, že kostýmek je už celý odrbaný od toho, jak ho pořád nosím. Místo toho musela mít pocit, že dárkem pohrdám.
Největším darem, který v životě dostáváme, je život sám. Nemusíme si ho zasloužit, protože ho dostáváme jako dar. A k tomu všemu je každý z nás dostává vše, co potřebuje, aby mohl vést šťastný život – pořádnou porci tvůrčí síly, svobodnou vůli, bezpodmínečnou božskou lásku,…Mnozí z nás si však z tohoto dárkového balíčku udělají kostýmek ve skříní, který nepoužívají, jen ho občas provětrají a zkontrolují, zda si na něm nepochutnávají moli. Svůj život odkládáme do skříně tím, že svůj život nežijeme naplno. Nevěříme, že si zasloužíme štěstí, krásné vztahy, zajímavou, naplňující a dobře finančně hodnocenou práci, naplnění svých snů. Domníváme se, že si nejsme hodni vést s lehkostí krásný a naplněný život. Místo toho uvěříme, že jsme bezcenní, uvnitř se cítíme špatní a nehodní nebo naopak obětí. V okamžiku, kdy uvěříme, že si opravdové štěstí nezasloužíme a svůj život přestaneme naplňovat, pak nepřímo vyjadřujeme, že dar života pro nás nemá valnou cenu.
Pak jednou přijde den, kdy skončí náš život a my se ocitneme před Bohem: „Ahoj, Bože, jsem tu zase zpátky u tebe.“
A Bůh se zeptá: „Jak se ti líbil dar života? Jak jsi s ním naložil? Co jsi s ním udělal?“
My odpovíme: „ Ach, Bože, skoro nic. Pořád jsem měl pocit, že si nezasloužím ze života udělat něco velkolepého, něco super…
30.05.2008 | Autor: Mgr.Jitka Studénková



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se