Pánové, potřebuju přeříznout

Povzdech singl ženy
nad nerudovským tématem
Žiju v malé bytě v typickém paneláku z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Donedávna byl ještě šedivý nevzhledný, měl prohnilá okna, vzdouvající se podlahy na chodbách a táhlo z kdejaké skuliny. Však znáte pokrokovou socialistickou architekturu. Pak to vypuklo i u nás: dostaly jsme nová, zateplovaly se zdi, měnily se stoupačky,… Z hlediska vnějšího pozorovatele byl určitě nejzajímavější okamžik, kdy se přikročilo k úpravě sklepů. Bylo nutné je vyklidit. A tak se u kontejneru začaly objevovat zajímavé věci: stoly a stolky, skříně celé i po částech, garniže, sáňky po babičce,…A některé věci se začaly stěhovat zpět. Já jsem tímto způsobem získala šikovný stolek pod počítač. Stačilo ho natřít. Pak ještě perfektní desku na malířský stojan. Jo a taky ještě velký džbán. Určitě s ním někdo chodíval pro pivo po nedělním obědě. Teď je trošičku naprasklý, na pivo se už nehodí, ale krásně v něm roste kytička.
Zhruba ve stejné době se v mém bytečku rozhodla vodovodní baterie u kuchyňského dřezu, že bude stávkovat. Většinou mi povolila pustit vodu, ale zase ji zavřít znamenalo značný zápas. Byt je stále ještě v majetku města, tak bylo velmi jednoduché domluvit její výměnu. Při té příležitosti jsem si zajistila několik dalších oprav včetně nové pracovní desky u kuchyňské linky. Nechávám stranou, že termín opravy označený jako co nejdřív představoval to, že jsem pět týdnů chodila pro studenou vodu do koupelny a v posledních dvou týdnech jsem toaletu potupně splachovala kyblíčkem. Pak se přeci jen objevil sympaťák, který se do všeho pustil. Šlo mu to hezky. Ani jsem nevěděla, jestli se mám dívat, jak mu to jde nebo raději na hodinky. Potřebovala stihnout jednu skutečně nepřesunutelnou pracovní schůzku a bylo to hodně natěsno. Klaplo to na minutu a já jsem možná pod vlivem interesantních šedin onoho muže nebo snad uplývajícího času kývla na to, že starou pracovní desku odnesu ke kontejnerům sama. Samozřejmě, přeci jsem zvyklá si věci zařizovat sama. Nebylo to hned, odnesla jsem ji asi za dva dny.(Chtěla bych napsat, že s úsměvem, ale to bych lhala, protože byla dost těžká.) Opřela jsem ji u kontejnerů mezi ostatní podobný materiál s pocitem, že kus z ní se ještě někomu může hodit na nějakou polici a obrátila jsem se domů. Skoro hned mě dojelo auto a oslovil mě další pan Úžasný s příjemnýma očima, širokým úsměvem a s návrhem, abychom se spolu podívali na to, co jsem u kontejneru odložila. Podivný návrh. Ale byl v uniformě a seděl v autě městské policie a tomu přeci jen dávalo určitou autoritu. Následovala přednáška o likvidaci odpadu běžného a vekoobjemového, vyjasňování si stanovisek jeho a mého, zkušeností jeho i mých (v obou případech šlo spíše o nezkušenosti) a přitom jsme se spolu dívali na tu „mou“ desku, opřenou ve společností dalších od anonymních majitelů. Nakonec jsem dostala domluvu (Tentokrát to nebude pokuta!!!) a musela jsem si tu „svou“ odnést. Naštěstí mi nepřidali ty anonymní chudinky. Ještě než jsem došla ke vchodu, tak mi došlo, že ji stačí přeříznout vejpůl a ty půlky se vejdou do normálního kontejneru a budou vyvezeny spolu se slupkami od brambor a počůranými plínkami. Jen nemám šikovnou pilku. Pánové potřebuju přeříznout.

Moje poučení:
a) Naši městští policajti jsou příjemní pěkní muži (Jen škoda, že tak mladí.)
b) K čemu nám jsou, když na můj dotaz co s těmi anonymními deskami, které tam odkládají druzí. odpovídají „Kde není žalobce, není soudce“. Přistižena jste byla jen vy.
c) Máme šikovné opraváře, přestože nám přidělávají situace, které musíme řešit (Pro změnu jsou ve velice příjemném věku.)
d) Odpadky budu odnášet na druhou stranu, tam nejsou (?) kamery
e) Pánové, stále potřebuju přeříznout
.
.
.
.
desku
07.04.2008 | Autor: Mgr. JItka Studénková



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se