Podle sebe soudím tebe

....já nejsem pesimista, právě naopak, leč...s tou výchovou...velice opatrně, věřte mi...můžete lidem do haleluja vyprávět, co je pro ně zdravé a co ne..nakonec na Vás vypoulí bazedovské oči a poví..a kde na to mám brát čas...? víte, že polovina národa se pohybuje na hranici debility?

Tak to je pár slov od muže, který se zabývá uzdravováním lidí. Snažil se mi vysvětlit, že psát jakékoliv články o alternativních přístupech ke člověku je naprosto zbytečné. Můj názor je takový, že je potřeba velice trpělivě učit přístupu k vlastnímu tělu, k vlastnímu zdraví, prostě je pomalu vychovávat. Ano, souhlasím s tím, že většina lidí tvrdí, že nemá čas nebo peníze nebo něco jiného…Leč většina nejsou všichni. S tou menší částí je možné docela hezky pracovat. Počet těchto lidí sice pomalu ale vytrvale stoupá. Tolik mé zkušenosti. Zřejmě jsou v rozporu se zkušenostmi uvedeného muže.
Proč tomu tak je, když žijeme ve stejné zemi a pravděpodobně i zhruba ve stejně velkých městech se stejným sociální složením obyvatel? Už jako malí caparti v okamžiku, kdy začneme přemýšlet si začínáme tvořit své systémy přesvědčení, které zahrnují pohled na sebe i okolní svět. Může to být něco jako: jsem hloupý, nikdo mě nemá rád, to se mi nikdy nepovede, jsem sám, svět je nebezpečný, jsem malý a nezvládnu to, nemá cenu se snažit, žádný chlapy nepotřebuju, nesmím své názory říkat nahlas,… Zhruba kolem šestého roku věku máme ucelený názor na svět. Můj učitel AFT Dr.Kurt Ebert, který je zároveň autorem této metody, jednou použil toto přirovnání: zhruba do šesti let si na vnitřní stranu papírového pytlíku kreslíme mapy. V šesti letech ten pytlík vezmeme a nasadíme na hlavu tak, aby nám sahal až na ramena a hezky zakryl oči. Po zbytek života se pak řídíme mapami namalovanými uvnitř a myslíme si, že vidíme skutečný svět. Sem tam, tak do dvaceti let, ještě něco domalujeme. Ale jen velmi málo. Krásný příměr, že? Do šesti let si vytvoříme řadu pravidel, kterým se díváme na svět a kterým tento svět i lidi hodnotíme. Tato sada pravidel je právě jedna. Stejná pravidla, která použijeme pro hodnocení druhých lidí a událostí, používáme i pro hodnocení sebe sama. Teď si přečtěte znovu úvodní řádky a zkuste se zamyslet, jak asi sám sebe vnímá terapeut, který vidí své potenciální klienty jako tupé, líné a na hranici debility. A i kdyby měl přiměřené sebehodnocení, obrátily byste se o radu či pomoc ke člověku, který se na vás s 50% pravděpodobností dívá jako na skorodebily?
25.02.2008 | Autor: Mgr.Jitka Studénková



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se