Velikonoční týden

pašijový, svatý, velký
Vlastní Velikonoce začínají Květnou nedělí, která zahajuje pašijový týden (pašije - latinsky utrpení) – poslední týden čtyřicetidenního půstu. O Květné neděli se začíná oslava Svatého týdne průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě.

Hned po Květné neděli začíná veliké čištění v domácnostech. Všude se bílí, upravuje zahrádka a okolí domu, čistí se okna a připravují nové šaty.

Každý den po Květné neděli má svoje jméno:

1. den - Modré pondělí někde Žluté mělo pouze svůj název. 6 dní před Božím hodem velikonočním. Na „Modré pondělí začínaly pro děti a studenty jarní prázdniny – „vakace“.

2. den - Šedivé úterý někde Tlusté - 5 dní před Božím hodem velikonočním. Byl to den kdy byla poslední možnost se dosyta najíst. Modré pondělí a Šedivé úterý měly pouze své názvy a mimo mše svaté se v tyto dny žádné obřady nekonaly.
Na „Šedivé úterý“ hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny. Jinak tyto dva dny nebyly v lidových zvycích nijak bohaté a ani z náboženského hlediska nehrály tak velkou roli jako dny nadcházející.

3. den - Sazometná středa někde Škaredá, Černá, Smetná - 4 dny před Božím hodem velikonočním. Je to údajně den, kdy Jidáš za 30 stříbrných zradil a prodal Krista. Četly se pašije sv. Lukáše.
Středa před Zeleným čtvrtkem se nazývá Sazometná, Škaredá nebo Smetná. Sazometná proto, že staří Čechové v tento den vymetávali z komína saze. Škaredá se jí říká zřejmě proto, že v tento den Jidáš na Ježíše škaredil, žaloval.
V tento den se neměl podle lidové pověry nikdo škaredit, protože by se pak škaredil každou středu v roce.
Tento den se především uklízelo. Říkalo se jí Sazometná nebo Smetná, protože se vymetaly saze z komínů a smýčily se domy. Název Škaredá je od toho, že v tento Jidáš škaredil (žaloval) na Krista.

Tradice na sazometnou středu:

Kdo se bude tento den škaredit a mračit, bude se mračit po všechny středy v roce.

Důsledný úklid vyhání zlé duchy z domu.

Zvyky na sazometnou středu:

Na škaredou středu stloukaly pilné hospodyně máslo a přepuštěné je pak dávaly do kostela na svícení.

Lidé nosí do kostela polínko dřeva a dají je opálit na hranici Jidáše. Doma z něho nadělají louček a z těchto křížků, které o Veliké neděli po obědě s ratolestmi svěcenými na neděli květnou zastrkají do rohů polí. Vždy tři lístky a ratolest, načež je svěcenou vodou pokropí. Který hospodář bude mít dříve zastrkané křížky, bude mít časnější žně. Jak vysoké jsou ratolesti s posvěcenými kočičkami, tak vysoko vzroste obilí. Křížky s ratolestmi chrání před krupobitím.

4. den - Zelený čtvrtek - 3 dny před Božím hodem velikonočním. V tento den se slaví „Poslední večeře Páně“, na které Ježíš ustanovil sv. přijímání. Lidé tedy chodívali na sv. zpověď, aby se mohli večer při slavnostní mši svaté zúčastnit i sv. přijímání. Večer také tzv. „odlétají zvony do Říma“, to znamená, že zvonění zvonů v kostelích umlklo a děti místo nich ohlašovaly řehtačkami svítání, poledne, svatvečer až do Bílé soboty, při zpěvu Gloria. Proto ke svolání k bohoslužbám lidem sloužily jiné nástroje: různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus.

Lidový název "Zelený čtvrtek" zřejmě pochází z germánského bohoslužebného násvosloví GREINEN-WEINEN, což znamená plakati a od toho Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Zároveň s tím byl Zelený čtvrtek dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Jiné zdroje uvádějí, že snad název pochází od zeleného mešního roucha, které se v ten den místy užívalo.
Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Odpoledne se nepracovalo. Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.
Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.
Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.
V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.
Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“.

Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. „tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.

Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok.
Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.
Panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě.

Vejce, jež snesou slepice o zeleném čtvrtku, patří hospodáři a ostatním mužským na statku; hospodyně proto pečlivě je uschová, poznamená, o Božím hodě uvaří a dá s ostatním (t. j. s mazancem, beránkem a vejcí) posvětit. Toho dne mužští dopoledne se postí; když se vracejí z kostela, tu hospodyně posvěcené zelenočtvrtkové vejce nese jim vstříc, a musejí je sníst „než vejdou pod střechu"; který mužský tak učiní, ten se při zvedání — „nenamůže".

Na Zelený čtvrtek večer se chodívali lidé také modlit do zahrady a líbali zem na památku Ježíše klečícího a modlícího se v zahradě, zatímco apoštolové usnuli. Utrpení Krista začalo Jidášovou zradou. „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.

Tento čtvrtek je proto zelený, protože už v tento den se lidé měli postit, nejíst maso, ale pouze zeleninu. Také se jedla jen zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk zdravý po celý rok, např. salát z kopřiv a „jiskérek“ – sedmikrásek, u nás se říkalo že se jí „husí kvítko“. V některých rodinách se vařily na Zelený čtvrtek kopřivy se zelím - na památku Ježíšovy modlitby v Getsemanské zahradě, někde zase zelený hrách. Jedná se o velmi starý zvyk převzatý z židovské slavnostní večeře Pesach.

V ten den se nosilo zelené mešní roucho – od toho možná název Zelený čtvrtek.

Tradice na Zelený čtvrtek:

Kdo si zacinká penězi, když zazní zvony naposledy, budou se ho peníze držet po celý rok.

Kdo tento den zazvoní paličkou o hmoždíř, opustí jeho stavení hmyz a myši.

Kdo dnes smetí spálí, hodí přes plot nebo vynese na rozcestí, jeho stavení taktéž opustí hmyz a myši.

Kdo se ráno umyje rosou, je uchráněn před onemocněním šíje a dalšími nemocemi.

Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.

Kdo sní Jidáše potřeného medem, bude zdravý.

Kdo vymete tento den z domu uhlí, nebudou se mu dobře líhnout kuřata.

Nemá se nic půjčovat a s nikým se nehádat - odměnou se budou všechny hádky vyhýbat a peníze si samy cestu najdou.

Zůstane-li ve vesnici mrtvola některého občana přes Zelený čtvrtek, Velký pátek, nebo Bílou sobotu, brzy vypukne v dědině oheň.

Když majitel domu obejde po západu slunce stavení a vykropí věchýtkem ze slámy jeho nejbližší okolí svěcenou vodou z nového hrnku, uchrání to jeho obyvatele před zlými čarodějnicemi a dalšími zlými bytostmi. Při kropení má říkat: "Ven hosti bez kostí! Žádný neřád nebude se v tomto domě zdržovat!"

Kdo chce míti zdravé a dojné krávy, ať se řídí touto radou: V noci před Zeleným čtvrtkem natrhejte alespoň šest jarních bylin a uvařte je v trojí vodě. Pak tento nápoj podejte kravám před první pastvou, omyjte jím i jejich těla a také vykropte chlév.

Zvyky na Zelený čtvrtek:

Na Zelený čtvrtek bylo zvykem pošlehat podlahu i peřiny proutkem posvěceným na Květnou neděli. Hospodyňky měly dále pokropit svěcenou vodou z nového hrnečku slámy z obilí jako ochranu proti čarodějnicím.

Hospodyňky ten den také vstávaly časně zrána, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí pak každá odnesla na nejbližší křižovatku cest. Pověra měla zaručit, aby se v domě nedržely blechy, švábi, pavouci a jiná havěť.

Nečisté síly se zaháněly chřestěním klíčů a řehtaček.

S řehtačkou v podobě trakaře také procházel vesnicí v poledne a večer zástup dětí, kteří odříkávali říkanku, na jejímž konci zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že Jidáš se už v pekle smaží.

Hospodyně pekly Jidáše - zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta - jako připomínku na apoštola Jidáše, který Krista před jeho popravou zradil, ty se měly potřít medem nebo citrónovou polevou a ochránit tak před nemocemi. Jidáše mají tvar stočeného provazce.

Uhlíky ze spálených Jidášů se házely na pole, aby červi neškodili červené řepě.

Jakékoliv jiné pečivo namazané medem a snědené v tento den, před východem slunce, chránilo prý před uštknutím hadů a před žihadly vos po celý další rok.

Před zimnicí a bolestmi zubů vás mohlo ochránit sedm kočiček ze zlatobýle (ranní vrby), utržených na neděli Květnou nebo na Zelený čtvrtek.

V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našich babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“ .

V tento den se také mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

Lidé v tento den vstávali velice časně, pomodlili se pod širým nebem a omyli rosou. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.

Sel se len a hrách, protože vše o Zelený čtvrtek zaseté prý dobře prospívá.

Konaly se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínaly se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne.

Někde děti hledaly už tento den vajíčka poschovávaná po zahradě.



5. den - Velký pátek - 3 dny před Božím hodem velikonočním. Tento den byl Ježíš Kristus odsouzen, ukřižován a pohřben. Podle evangelií zemřel na kříži ve tři hodiny odpoledne. Na památku jeho utrpení se přibližně v tento čas konají obřady, které mají tří části: Bohoslužbu slova (čtou se pašije), uctívání kříže a přijímání. V mnohých kostelech se také koná pobožnost křížové cesty.

Podle Bible se v momentě Ježíšovy smrti roztrhla v jeruzalémském chrámě opona, která dělila velesvatyni od ostatních prostor - tak se prý Ježíšovou smrtí otevřela cesta k největšímu pokladu - k samotnému Bohu.

Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící k zvláštní bohoslužbě.
Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely.

Tento den se drží přísný půst ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Výzdoba kostelů je chudá (žádné květiny, žádné svíce na oltáři) a písně se zpívají bez doprovodu varhan. Zvony mlčí.

Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách. Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Podle pověsti se na Veliký pátek otevírá i památná hora Blaník.

Na Veliký pátek běžel každý ještě před východem sluncem k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi. Doporučovalo se přitom odříkávat:

„Vítám Tě vodičko čistá,
odkud jsi přišla?
Já jsem přišla z Jordána,
viděla jsem Krista Pána,
z hor, z řek a z kamení,
obmyj se, hříšné stvoření!“

Zvyky na Velký pátek:

Na Veliký pátek již před východem slunce se lidé umývali v řece či v potoku nebo jen „v lavoru“ na dvoře a modlívali se za ochranu před nemocemi.

Tento den také se dávaly pod krov uhlíky z pálení svatých olejů, aby neuhodilo a nehořelo, taktéž za trámy se dávaly jívové větvičky.

Čeledíni vyháněli na Velký pátek za rozbřesku koně do proudící vody, aby je tím zbavili hrozby nemocí.

Věřilo se také, že se o půlnoci na Velký pátek mění voda z horských pramenů na víno.

V tento den se nesmělo hýbat zemí, proto se nekonaly žádné práce na poli. Na venkově se nesmělo pracovat.

Nepralo se prádlo, protože by se namáčelo místo ve vodě v krvi samotného umučeného Ježíše.

Nesmělo se nic půjčovat, protože vypůjčená věc by vás mohla očarovat.

Na Velký pátek nebo na Bílou sobotu se vybíraly větvičky a byly páleny za kostelem, ty se pak nesly domů, dělaly se z nich křížky na ochranu polí.

Spalovaly se kočičky svěcené o Květné neděli.

Na Velký pátek nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.

Předly se pašijové nitě, jimiž se pak na šatech udělalo několik stehů, které měly ochránit před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna pašijových nití chránila před bleskem.

Chodilo se po domech za zvuku řehtaček a oznamovalo se poledne a ranní i večerní klekání. Při tom se zpívaly popěvky namířené proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Někde děti s řehtačkami honily "Jidáše" - zrzavého chlapce.

Někde se chlapci potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu - to je mělo ochránit před bolením zubů.

Děvčata stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.

V noci se tajně vysypávaly a vylévaly cestičky od domu milence k domu milenky. Pokud si hoch do rána cestičku uhlídá nepoškozenou, do roka si povede děvče k oltáři.

Tradice na Velký pátek:

Velký pátek je podle starých zvyklostí a pověr velmi magický a spjatý s mnohými kouzly.

Podle lidové tradice se v tuto dobu otevírá cesta k pokladům v zemi.

Země má magickou sílu.Místo ukrytého pokladu označuje záře - například světýlka, zářící skalní otvor nebo zářící kapradí, případně kvetoucí (kvete od 3 do 9 hodin).

Podle pověsti se v tento den na chvíli otevírá i hora Blaník.

Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

Byl to den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.


6. den - Bílá sobota - 1 den před Božím hodem velikonočním. Byla dnem vzkříšení a posledním dnem půstu pašijového týdne. O Bílé sobotě se zvony vrátily z Říma, kam odletěly na Zelený čtvrtek. Tento den se neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Kristus ležel v hrobě, který byl po celý den střežen ministranty. Věřící chodili uctít památku Ježíšovy smrti tichou modlitbou u Ježíšova hrobu, který byl v tyto dny zpřístupněn v každém kostele (podobně jako Betlém s jesličkami o Vánocích).

Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, připomínající roráty před vánočními svátky. Tyto pobožnosti se nazývaly "pandělinky". Ve Volyni začínaly pandělinky již před čtvrtou hodinou ráno, aby se jich mohli zúčastnit všichni lidé, které čekala jarní práce na poli. V Pošumaví býval v tuto dobu ještě sníh a proto se konaly pandělinky až kolem šestnácté hodiny.

Na bílou sobotu ministranti s ostatními „klepáči" a „řehtáči" chodí po domech. Hlavní vůdce, jenž nese kostelní řehtačku, vstoupí do sednice (zatím ostatní venku v průjezde tropí hluk řehtajíce a klepajíce) a žádá o odměnu za klepání po tyto 3 dny. O darovaná vajíčka podělí se potom mezi sebou.

Název Bílé soboty může být odvozen od bílého roucha novokřtěnců, kteří se tento den křtili při obřadech noční bohoslužby vigilie. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem. V podvečer na Vzkříšení chodívaly kolem kostela průvody, v čele s knězem, nad nímž nesli ministranti baldachýn. Každý věřící měl mít na Vzkříšení podle tradice na sobě oblečeného něco nového, děti alespoň boty.

Bílá sobota, slavnost zmrtvýchvstání, bývala takovou menší módní přehlídkou všech oděvních novinek. Na Bílou sobotu se uklízelo, bílilo a připravovalo na slavné Vzkříšení – na Hod boží velikonoční. Slavnostní velikonoční prostřený stůl byl ve znamení symbolů. V žádné domácnosti nesměl chybět velikonoční beránek ani symbol Jidášovy zrady - Jidáše, na vzkříšení se v chudších rodinách vařívala jarní polévka z bylinek. Pletly se pomlázky a zdobila se vajíčka.

Na Bílou sobotu, po slavnostní mši svaté, oslavující vzkříšení, spojené s křtěním ohně, vody a kočiček, mohl být rozkrojen beránek jako symbol Kristova utrpení.

Skončením Bílé soboty také skoncoval dlouhotrvající půst.

Zvyky na Bílou sobotu:

Před východem slunce se někde děvčata umývala rosou, aby byla pěkně bílá a nenaskákaly jim pihy.

Před východem slunce se novým koštětem vymetalo stavení, aby se v něm nedržel hmyz a stavení bylo čisté po celý rok.

Tradice na Bílou sobotu:

V našich starších záznamech se objevuje záznam, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“ Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání epidemie moru. Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.
Slavnost Vzkříšení.

Podle staré tradice se „svíce“ zapalovala od posvěceného ohně v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Tato slavnost Vzkříšení se zahajovala vnesením zapálené svíce, za třikrát opakovaného zpěvu "Světlo Kristovo" do úplně tmavého, zhasnutého kostela.

Byla to jakási připomínka křesťanům, jakým zásadním obratem je vzkříšení Krista. Jako noc, která se proměňuje v den. Lidé vcházející do kostela si připalovali své svíce, čímž naznačovali, jak i oni byli Kristem ovlivněni. Tím se postupně celý kostel prozářil světlem.

Velikonoční svíce se v liturgii zapalovala jen od Velikonoc do Letnic, při křtech a také při pohřbech, kde se křesťané za mrtvého modlili, aby také on vstal k novému životu. Svíce patřila a patří k nejdůležitějším symbolům ve všech koutech světa. Světlo vždy symbolizovalo život a bílá barva svíce symbolizovala čistotu a naději

Bílá sobota je dnem, kdy se křtí voda ve křtitelnici, ve které zůstává po celý příští rok a využívá se při křestních obřadech. Před vigilií se před kostely zapalovaly ohně; oheň byl knězem rovněž posvěcen. Tímto posvěceným ohněm se pak ještě před obřadem zapálila velikonoční svíce – paškál. Hospodyně předtím uhasily ohně doma a znovu je rozžhly až polínkem rozpáleným od paškálu. Z ohořelých dřev se pak zhotovovaly křížky, které se nosily na pole, aby dobře rodilo. Někde se dávaly uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky.

Velikonoční noc nebo také Velká noc velikonoční

Z Bílé soboty na neděli Božího hodu velikonoční. Tu noc se konají vigilie na oslavu svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých. Koná se také křestní slavnost, kdy jsou v bílém rouchu přijímáni novokřtěnci. Křest v řečtině znamená ponořovat.

7. den - Neděle - Boží hod velikonoční - patří dodnes k největším svátkům. Podle židovského kalendáře je neděle prvním dnem v týdnu. A právě tohoto dne za svítání vstal Ježíš Kristus z mrtvých, čímž dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto křesťané tento den nazvali “dnem Páně” a pravidelně se schází k “lámání chleba”.

Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

Dům voní čistotou, je přichystán bohatě prostřený stůl s velikonočními svěceníky - mazanci a dříve tak zvané „plecovníky“, zapékané klobásy v těstě s kozlečím masem.V každé domácnosti všude voní pečivo a koláče.

Zvyky na Boží hod velikonoční:

Pečou se velikonoční beránci.

Světily se velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, vejce, chleba a víno). Každá návštěva z něj pak dostala kousek.

Kus svěceného jídla se daroval poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.

Tradice na Boží hod velikonoční:

Kdo o Božím hodu velikonočním jedl posvěceného beránka, pomohlo mu to pak nalézt ztracenou cestu v lesích.

zdroj: http://brtpichlavec.sweb.cz



Top Články




Sdílet

Share


08.04.2012 | Autor: zdroj: http://brtpichlavec.sweb.cz


<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se